 HomeZábavaFestivaly |
zpět na rubriku
přeposlat e-mailem
tisknout článek
zobrazit komentáře
přidat komentář
|
Dalšími dvěma filmy pokračovala v sobotu malá retrospektiva francouzské režisérky Catherine Breillatové, jež přijala pozvání na Letní filmovou školu. Po úvodní Romanci (uvedené první den), si mohli diváci poopravit názor na tuto svéráznou filmařku; otevřené sexuální scény - kterými je Breillatová pověstná především - nejsou jedinou kvalitou jejích filmů. Čtrnáct let starý snímek Dívčí číslo 36 (36 filette) je toho pádným důkazem. I když lze s jistou dávkou jízlivosti říci, že režisérka točí stále jeden a tentýž film (o neodstranitelné hradbě nepochopení mezi mužem a ženou), její starší díla přesvědčují syrovou dokumentárností a nesentimentálním vhledem do vnitřního světa mladých dospívajících dívek.
|
V dalším časovém bloku se sešlo najednou hned pět snímků, na jejichž pestrosti se dá dobře ilustrovat úctyhodný filmový záběr LFŠ, která rozhodně není jen přehlídkou "intelektuálních klád". Kdo chtěl po Místu na zemi pokračovat v depresivním tónu, volil Pasoliniho proslavené Saló, kdo dostal chuť na barvitý český film, navštívil v kině Hvězda Brabcovu Kytici. Komu v Karlových Varech unikl soutěžní snímek Přízračný svět (Ghost World), zamířil do Klubu kultury a fanoušci Catherine Breillatové se pohodlně usadili ve Slováckém divadle na jejím filmu Opravdová mladá dívka. Ta "nejnezávislejší" z nezávislých projekcí pak byla v klubu Mír - v sekci Experimentálního filmu se tentokráte představil Peter Kubelka třemi krátkými filmy, z nichž ten nejlepší nesl název Unsere Afrikareise - krutý autorův škleb namířený na zpupné evropské lovce, kteří si z Afriky udělali lovecký cirkus.
Oficiální slavnostní zahájení LFŠ se odehrálo v podvečer v mateřském kině Hvězda a kromě již tradičního časového skluzu byly v pásmu krátkometrážní filmy k vidění dvě lahůdky. Nejprve neodolatelně absurdní dvacetiminutová hříčka sedmi režisérů (např. Miloš Forman, Dušan Makavejev, Paul Morissey či Tinto Brass) I Miss Sonja Henie - na důkaz její kvality byla šestnáct let zakázaná. Ve druhé části oficiálního zahájení se pak osobně představila neúplná delegace jugoslávských filmařů v čele s dnes již opravdovou legendou Batou Čengičem. Kameraman Karpo Godina přivezl do Hradiště jako dárek třicet let starý filmeček Healthy People for Fun, jenž se popsat prostě nedá, a který si od publika vysloužil bouřlivé ovace.
Nemilosrdné rozhodování čekalo v desátou hodinu večerní na filmového fanouška s hudebním srdcem. Oželet koncert britsko-holandské formace Legendary Pink Dots a zajít na předpremiéru napjatě očekávaného amerického filmu Memento režiséra Christophera Nolana? Kdo tak učinil, nemohl litovat. Výchozí zápletka filmu (muž postižený ztrátou krátkodobé paměti zaznamenává svůj život prostřednictvím fotoaparátu) sice není úplně původní – viz. Tykwerovi Zimní spáči – a přinejmenším další dva motivy snímku připomenou pro změnu Fincherův temný opus Sedm. Co však následuje v Mementu dále, je jednoduše dechberoucí. Nolan mistrně využil všech možností, které mu experimentování (či spíše její popření) s klasickou vypravěčskou strukturou dovolilo a již teď je jasné, že Memento bude jednou z událostí letošní filmové sezóny.
Popůlnoční čas sice není to pravé ořechové pro maximální soustředění a brisknou divákovu pozornost, ale tu by si nejnovější film Baze Luhrmanna Moulin Rouge – jenž měl v kině Hvězda rovněž předpremiéru – omotal kolem prstu zřejmě i ve čtyři ráno. Pravda; o námětu jako vystřiženém z červené knihovny, stejně tak jako o ne vždy zvládnuté druhé polovině filmu (kde se Luhrmann v námětu sám trochu utápí), lze vést polemiky. Moulin Rouge je ale především o formě – a ta je úchvatná. Ohromující výprava, úžasné tempo, zběsilý střih a hlavně příjemně „kacířské“ si pohrávání s hudebními motivy od Nirvany až po Madonnu činí z filmu hravě rozvernou podívanou velkolepých rozměrů.
[Otto Bohuš - 30. 7. 2001]
