 HomeŽenyExkluzivní rozhovor |
zpět na rubriku
přeposlat e-mailem
tisknout článek
zobrazit komentáře
přidat komentář
|
Přinášíme Vám exkluzivní rozhovor s první dámou naší republiky Dagmar Havlovou.
|
Dagmar Havlová: Svou pozici chápu jako službu, nikoli jako práci nebo oběť. Každá služba má svá PRO a PROTI.
Mezi negativa řadím naprostou ztrátu soukromí, diskriminaci ze strany médií a jejich cílené útoky, absenci jakékoli platformy, na které bych se mohla účinně bránit.
Mezi pozitiva řadím to, že se smím procházet se psy v oboře lánského parku a dýchat jeho vůni. Miluji vůni lesa. Je to jeden z nejkrásnějších vjemů. Mezi pozitiva řadím setkávání se zajímavými lidmi, ozřejmění si zásad Gut-Jarkovského, které se staly samozřejmostí. Rozhodovat a brát za svá rozhodnutí odpovědnost jsou také pozitiva, která jsem se ráda naučila.
Jste jednou z nejvíce sledovaných osobností v této republice. Vyžaduje se od vás, abyste byla vždy dobře naladěná, pěkně oblečená, nalíčená apod.
To, že jsem jedna z nejprodávanějších tváří titulních stran novin a časopisů beru jako závazek. Naučilo mě to sebekontrole a kázni.
Některé ženy si vás berou za vzor. Snaží se oblékat a líčit jako vy. Máte nějaký osobní recept na to, jak vypadat co nejlépe? Jaký módní styl se vám líbí nejvíce? Máte svého oblíbeného návrháře? Jaká je vaše oblíbená barva?
Jsem hyperaktivní workholik. Aspoň když nejvíc pracuji, všichni mi říkají, že vypadám dobře a sluší mi to. Preferuji klasiku a eleganci. Líčím se zásadně sama, vizážisty neuznávám. Sama znám své nedostatky i přednosti. Navíc jsem se učila na vysoké škole základům líčení a taky vím leccos o světle a stínu.
Krásné drdoly ovšem nezvládnu, češe mi je má asistentka Líba Saffinová a leckdy na to má díky časové tísni jen pár minut. Neuvěřitelné je, že čím pracnější, složitější a krásnější účes mám, tím méně času měla na úpravu. Barvu mám ráda modrou a fialovou ve všech odstínech.
[Foto: Alan Pajer] |
Střídáním různých praktických činností. Někdy je to čtení, malování, filmování různých zajímavých dialogů či situací, jindy se vrhám do natírání, slepování, šroubování a drobných oprav v našich nemovitostech, které po předražených rekonstrukcích různě plesniví, dřevomorkovatí, odchlipují se nebo padají. Naučila jsem se to dělat, protože vím, že to nikdo jiný za mě tak poctivě neudělá. Aspoň se mi to ještě nestalo.
Vašemu manželovi za nějaký čas skončí volební období, plánujete si co budete potom dělat?
Něco podobného co doposud.
Kdybyste měla něco poradit své nástupkyni, co by to bylo? Čeho by se měla důsledně vyvarovat?
U nás určitě závisti. Ale nástup bude mít o mnoho snazší než já. Nebude průkopnicí. Cesta je již prošlapaná.
[Foto: Alan Pajer] |
Rozhodně u nás ženy nemají stejné možnosti jako muži. Ani nejsou stejně oceňovány. Domnívám se, že více žen v politice by přineslo více konkrétních a praktických činů. Tolik by se nediskutovalo a více jednalo.
Manželka bývalého amerického prezidenta Billa Clintona úspěšně kandidovala do Senátu. Přemýšlela jste někdy o politické kariéře?
Ano, protože jsem byla k tomuto uvažování vyzvána. Ale nikterak vážně a do hloubky se tím nezabývám.
Nadace, kterou jste založili společně s manželem, je velmi úspěšná. Věnuje se širokému spektru problémů. Jste spkojena s jejím fungováním? Jak úspěšné jsou projekty z oblasti zdravotnictví-konkrétně prevence rakoviny tlustého střeva? Co vás vedlo k její realizaci?
V nadaci mám stejně jako ve své kanceláři na Hradě kolektiv kvalitních poctivých spolupracovníků, které jsem našla ve chvíli, kdy jsem už přestávala věřit svému úsudku a své intuici na lidi. Jim především vděčím za úspěšnost projektů. I za to, že se do nadace těším. Ta práce mě baví a ještě mi je s nimi dobře. A nejúžasnější na tom je, že máme dobrý pocit z toho, kolika lidem pomůžeme v jejich trápení a kolika dáme směr v bezvýchodné situaci.
Nejsme první země na světě, kde se zavedla preventivní péče, ale jsme už několik let první ve výskytu a úmrtnosti tohoto onemocnění. A první v postkomunistické zemi, ve které se podařilo preventivní program uvést do života. Ročně zemře zhruba 5600 lidí na toto onemocnění. Je to škoda, když víme, že se při včasném zachycení tento druh rakoviny dá úspěšně v 90% zlikvidovat.
Onemocnění mého tatínka bylo prvním impulsem k tomu, abych se o nastolení prevence u nás začala bít. Čili abych to shrnula. Je nějaký výsledek nejen díky naší nadaci, ale díky úsilí všech jednotlivců i institucí, které jsme na projektu zainteresovali, se může každý občan v naší republice nechat vyšetřit. Kdo je starší 50ti let, má toto vyšetření zdarma. A velké ocenění naší práce jsem zaznamenala i mimo republiku. Napřesrok jsem pozvána společně s odborníky, kteří se touto problematikou zabývají celý život, na mezinárodní gastroenterologický kongres do Vídně.
[Kostel Svaté Anny v Praze] |
Devitalizace je převratnou změnou, která dodává naději a ta je u tohoto onemocnění obzvláště důležitá, protože podporuje přes psychický aspekt i imunitu. Dle mého soudu by se mělo o praktikách devitalizace více hovořit, psát a zkoušet ji a neměla by se předem zavrhovat.
Čas od času se v tisku objeví i téma euthanasie. Jaký je váš přístup k tomuto ožehavému problému?
Euthanasie je velmi ožehavé téma. Byla jsem postavena do situace, kdy jsem stála v nemocnici u páček a knoflíků, pod kterými úpěl bolestmi můj tatínek a já jsem tam byla sama. Napadlo mě, že jedním pohybem takové páčky bych tatínkovi ulevila. Ale nemohla jsem to udělat. Co kdyby se stav zlepšil? A zase jsem u naděje a u výčitek současně. Velmi jsem tatínka milovala a právě proto nebo přesto jsem toho nebyla schopna.
Jaké projekty připravuje VIZE do budoucna? Máte nějaký cíl, který se vám zatím nepodařilo splnit?
Kostel Svaté Anny v Praze.
Nadace, kterou jsme založili, usiluje o oživení tohoto místa. Jsou opraveny fresky v kostele, nyní sbíráme finanční prostředky na to, abychom kostel, který sloužil přes 200 let jako skladiště, mohli otevřít veřejnosti jako centrum pro kulturní a duchovní setkávání.
Podařilo se zajistit architekta, studii a dokončit projektovou dokumentaci potřebnou ke stavebnímu povolení, které bylo památkáři v květnu tohoto roku zamítnuto. Odvolali jsme se k ministerstvu kultury a nyní čekáme na jeho rozhodnutí. Jsme připraveni s pracemi začít ihned a jen doufáme, že nám bude umožněno zachránit tuto jedinečnou historickou památku, na jejíž renovaci ve státní pokladně nejsou peníze. Nyní jsem se dozvěděla, že jeden z kandidátů na ředitele Národního divadla, měl údajně ve své konkursní nabídce na řízení divadla plán, podle kterého hodlá zřídit v prostorách kostela sv. Anny divadlo. Velmi mě to zaskočilo, protože tomuto projektu kromě 3,5 milionu Kč věnujeme již 4 roky velké úsilí a energie.
[Kostel Svaté Anny v Praze maketa budoucího stavu] |
Ano, někdy se mi opravdu zasteskne po seberealizaci tak snadné, jakou bylo pro mne herectví. Na jevišti jsem se cítila svobodně, sebevědomě. Věděla jsem, že své povolání ovládám. Nevěděla jsem ovšem, že ono ovládá mě. To jsem pocítila až poté, kdy jsem se tak lehce vzdala všeho, co jsem 25 let poctivě krůček po krůčku budovala. Ale udělala jsem to z úcty k člověku, kterého miluji. Proto taky nelituji, jen se mi občas zasteskne.
Zvláštní kapitolou vašeho života jsou média. Jaký na ně máte názor obecně, jaký je život s nimi... jak v minulosti, když jste byla „jen“ známou herečkou, tak nyní. Kdy vám nejvíce zasáhla života - v období kolem první manželovy nemoci, sňatku, během kritických chvil v Rakousku, nyní...?
Média mi zasahují do života dnes a denně a to dosti radikálně. Kdyby vždy popisovala pravdu, zřejmě by mi tak nevadilo to, že jsem se stala veřejnou osobou. Ale není tomu ve většině článků tak. Zajímá je žel Bohu více chiméra, výmysl, než realita. Nebo si nedají tu práci pravdu hledat a jednoduše odkrýt. Dokonce jsem prý nejprodávanější tváří u nás. Je-li má fotka na titulu, zvyšují se náklady a prodejnost.
Já nemám vůbec potřebu se zviditelňovat. Mám toho humbuku kolem mé osoby dost. Nedávno dokonce vyšel rozhovor se mnou, který jsem vůbec neviděla. Otázky a odpovědi (za mě) si napsala redaktorka a přesto to vyšlo v tisku.
Život se za posledních deset let velmi rapidně změnil. Vstoupily do něj moderní technologie - mobily, platební karty, vyspělá elektronika... Vstoupily tyto novinky do života i vám? TISCALI/World Online je internetovou společností. Jaký je váš názor na internet, popřípadě WAP?
Je to evoluce, které nemůžeme uniknout, musíme ji pouze obdivovat. Já sama s internetem zatím nepracuji, i když bych si na to ráda udělala čas. Doménu mám a to hned několik. Od té doby, co si na jméno Dagmar Havlová nějaký příživník nechal dát porno fotografie, jsem byla nucena si veškeré obměny svého jména a příjmení zaregistrovat. Závidím mladým lidem, pro které je samozřejmostí ovládat novodobou techniku.
|
Ano
Jako snad všechno na světě, lze i internet bohužel zneužít. Nedávno se to stalo i vám v cause domény evokující vaše jméno a nabízející při tom pornografický obsah. TISCALI/World Online měl k této cause aktivní přístup a hostování této domény na našem serveru jsme zrušili. Našel se však jiný provider, který umožnil těmto stránkám dál pokračovat. Jak vy osobně nahlížíte na celou věc? Co dál v tomto případě? Co obecně v takových případech?
Děkuji Vám za to gentlemanské gesto. Je mi líto, že kolem mne vládne lhostejnost a apatie. Šokovalo mě například, že se našel při nedávné autonehodě Oldy Kaisera jen jeden člověk, který mu pomáhal z trosek vozu. Přitom tam bylo 15 posádek aut! Když jsem s ním druhý den mluvila, říkal mi, že mu z nabouraného auta někdo ukradl mobil. Proto si vážím každého projevu slušnosti a poctivosti, které se jakoby z našeho okolí vytrácí.
Kancelář prezidenta republiky podala trestní oznámení na pana Blahovce ve věci domény. Ukazuje se, že za ním stojí ještě nějaký podnikatel. V čem asi podniká? V příživnictví? Dostala jsem mnoho ohlasů. Většina lidí považuje za precedens fakt, že se bráním. Zůstat v koutě by nebylo správné.
O Václavu Havlovi je známo, že je milovníkem rychlé jízdy a dobrých aut. Nedávno jsme i Vás viděli v televizi při opakování filmu Upír z Ferratu řídit superrychlé auto. Byla to jenom role, nebo máte k rychlým a krásným vozům opravdu kladný vztah?
Řídila jsem napřed JAWU 350, potom záhy auto. Jsem náruživý řidič. Nyní, kdy jsem v rukou řidiče policie a nemůžu se tomuto koníčku věnovat, volant mi chybí. Stejně jako mnoho jiných věcí.
Některé scény jsem si tenkrát řídila sama, jiné za mě jel kaskadér. Ale jezdila jsem i se sanitkou. Dokonce mě naučili do jednoho záběru jízdu do zatáčky po dvou kolech. Ten záběr se opakoval mnohokrát a při jednom mi hrozila čelní srážka s protijedoucím náklaďákem. Ale to už je dávno.
Fotogalerie - 16 fotografií
[Tiscali]
